Indie

Hindština a angličtina jsou dva jazyky používané pro účely celostátní správy, Indie však uznává více než dvacet dalších úředních jazyků a pro většinu lidí je každodenním jazykem ten regionální, jako je bengálština, tamilština, telugština, maráthština nebo paňdžábština. Anglicky se běžně domluvíte v turistických oblastech, hotelech a s kýmkoli, kdo pracuje ve službách ve větších městech, takže obejít se zcela bez hindštiny je naprosto možné. Dopravní značení ve většině států bývá jak v místním písmu, tak v latince, i když v menších městech se může používat pouze místní písmo.

Předplacené SIM karty jsou levné a široce dostupné, zahraniční návštěvníci si je však musí koupit osobně v obchodě s cestovním pasem a pasovou fotografií; některé sítě vyžadují také místní adresu nebo garantující hotel, proto se vyplatí ověřit si na přepážce na letišti, zda se to týká i vás. eSIM karty od mezinárodních poskytovatelů představují jednodušší možnost, která tento proces zcela obchází. Pokrytí mobilními daty je silné ve městech a většině menších měst, i když v odlehlých horských oblastech, jako je Ladak, může vypadávat.

Voda z kohoutku není pitná; zůstaňte raději u balené nebo filtrované vody a v menších městech buďte opatrní na led. Lékárny (nazývané „chemists“) jsou ve městech široce dostupné, mnohé mají otevřeno dlouho do noci nebo nonstop, a většinu léků na předpis vám vydají i bez receptu. Pouliční jídlo a neformální restaurace neodmyslitelně patří k celkovému zážitku, ale výběrem rušných stánků s velkým obratem zákazníků snížíte riziko žaludečních potíží. Několik týdnů před cestou se poraďte s lékařem nebo na klinice cestovní medicíny o doporučených očkováních, protože ta se liší podle regionu a ročního období vaší cesty.

Většina zahraničních návštěvníků potřebuje ke vstupu do Indie vízum; malý počet národností, především ze sousedních zemí, může vstoupit bez víz. Nejčastější volbou pro turisty je elektronické vízum (e-Visa): žádá se o něj online před příjezdem a v závislosti na zvoleném typu pokrývá pobyty na 30 dní, jeden rok nebo pět let, přičemž vstup je povolen pouze přes určená letiště a přístavy. Alternativou je klasické vízum získané prostřednictvím indického velvyslanectví nebo konzulátu, které je vyžadováno pro některé národnosti a pro delší či složitější cesty.

Vízové a vstupní požadavky se často mění. Před cestou si ověřte aktuální podmínky u oficiálního imigračního úřadu nebo na velvyslanectví své země.

Na náboženských místech se očekává střídmé oblečení: zakrytá ramena a kolena, zutí bot před vstupem do chrámů, mešit a gurdvár a pokrývka hlavy v sikhských gurdvárách (šátky bývají obvykle k dispozici u vchodu). Namasté, pronesené se spojenými dlaněmi, je běžným pozdravem stejně jako podání ruky, zejména v obchodním prostředí. K jídlu, podávání nebo přijímání věcí používejte pravou ruku; levá ruka je pro tyto účely považována za nečistou. Smlouvání se očekává na trzích a u řidičů rikš či taxikářů, kteří nepoužívají taxametr, nikoli však v obchodech s pevnými cenovkami. Před fotografováním lidí se zeptejte, zejména na vesnicích a při náboženských obřadech, a mějte na paměti, že vnitřní svatyně některých chrámů jsou pro nehinduisty uzavřeny.

Velké festivaly jako Díválí a Hólí mohou bez většího varování na den či déle uzavřít obchody, úřady i dopravu a ceny hotelů a vlaků v tomto období prudce rostou, proto se před rezervací cesty vyplatí nahlédnout do kalendáře. Mimo festivalová období má většina obchodů ve městech otevřeno sedm dní v týdnu, obvykle od dopoledne do pozdního večera; v menších městech a v horkém podnebí na jihu bývá běžná dlouhá odpolední pauza.

• Vlakem: Společnost Indian Railways spojuje téměř každé město a dálkové cesty je často nejlepší absolvovat přes noc v lůžkovém voze nebo v klimatizované třídě. Na oblíbených trasách a v období festivalů si jízdenky rezervujte s velkým předstihem na oficiálním rezervačním webu IRCTC.
• Letecky: Vnitrostátní lety mezi velkými městy jsou levné a časté a na dlouhých trasách, jako je Dillí–Čennaj nebo Bombaj–Kalkata, často ušetří celý den cestování ve srovnání s vlaky.
• Autobusem: Státní i soukromé dálkové autobusy jezdí i do míst, kam vlaky nevedou, včetně horských městeček a menších měst; na středně dlouhých trasách jsou běžné noční lůžkové autobusy.

V Indii se jezdí vlevo, což ovlivňuje plynulost dopravy i sledování dopravních značek při pohybu pěšky nebo autem.

Jídlo v Indii se v jednotlivých regionech nesmírně liší a neexistuje žádná jednotná „indická kuchyně“, jak ji návštěvníci někdy očekávají. Snídaní může být idli a sambar na jihu, poha nebo paratha na severu, případně prostý šálek čaje chai se sušenkami. Obědy a večeře se často točí kolem thali – talíře s rýží nebo plackami doplněného několika malými mističkami se zeleninou, čočkou a kari, které se podle potřeby doplňují. Značná část populace se stravuje vegetariánsky, zejména ve státech jako Gudžarát a Rádžasthán, takže vegetariánská jídla jsou téměř všude samozřejmostí, nikoli jen dodatečnou volbou.

Pouliční jídlo je skutečnou součástí kultury, nikoli pouhou turistickou atrakcí: chaat, samosy a pani puri místní jedí denně, obvykle u stánků s viditelnou frontou a rychlým obratem. Sladkosti (mithai) z mléka, cukru a ořechů se dávají jako dárky a jedí se během festivalů. Pokud jde o nápoje, chai, kořeněný mléčný čaj, najdete všude na severu, na jihu je jeho obdobou filtrovaná káva a v teplejších oblastech je k jídlu běžné lassi, jogurtový nápoj.

Jídlo se tradičně jí pravou rukou namísto příborů, přičemž placky jako roti nebo naan slouží k nabírání kari; restaurace zaměřené na turisty obvykle příbory na požádání nabídnou. Rodinné jídelny a restaurace podávající thali zůstávají pro místní nejběžnějším způsobem stravování mimo domov, spolu s rostoucím počtem moderních kaváren a restaurací ve větších městech.

Klasická první cesta po Indii spojuje hlavní město Dillí s Ágrou, domovem Tádž Mahalu, a růžovým městem Džajpur – tato trasa je společně známá jako Zlatý trojúhelník. Z Džajpuru pokračuje pouštní oblast Rádžasthánu do Džódhpuru s pevností Méhrángarh tyčící se na kopci, do Udaipuru, který byl vybudován kolem soustavy jezer, a do opevněného pouštního města Džaisalmér, kde se nachází pískovcová pevnost Džaisalmér.

Na severozápadě láká Amritsar návštěvníky všech vyznání do svého Zlatého chrámu. Starobylé město Váránasí na břehu Gangy je jedním z nejposvátnějších míst hinduismu, kde se na říčních ghátech denně odehrávají kremační a očistné rituály.

Na západním pobřeží leží Bombaj, největší město a finanční metropole Indie, jejíž dominantou v přístavu je Brána Indie. Jižně odtud Goa kombinuje bývalá portugalská koloniální města včetně baziliky Bom Jesus s některými z nejznámějších indických pláží.

Jih nabízí zase zcela jinou Indii: Kóčin na pobřeží Kéraly snoubí čínské rybářské sítě, koloniální architekturu a synagogu Paradesi; Maysúr je domovem zdobného paláce v Maysúru; a zříceniny chrámového města Hampi se rozkládají v balvany poseté krajině, která byla kdysi hlavním městem Vidžajanagarské říše.

Na východě a v Himálaji se tyčí Kalkata, jejímž centrem je Památník královny Viktorie a jež se pyšní dlouhou literární a uměleckou historií; horská stanice Dárdžiling proslula svými čajovými zahradami a výhledy na Himálaj; a Léh, ležící vysoko v Ladaku, je branou k buddhistickým klášterům a k některým z nejvýše položených sjízdných silnic na světě.